logo ihc bohemians ihc bohemians praha logo fb ihc bohemians
HOME SOUPISKA TABULKA STATISTIKY ROZLOSOVÁNÍ FANSHOP FÓRUM FOTOGALERIE OS IHC BOHEMIANS HISTORIE ODKAZY

další soutěžní duel

C.C.M. P.H.L.  s týmem

»  H C   H V Ě Z D A  «

v sobotu 17. listopadu od 21:??

na ZS ve Vokovicích

 

čtvrtek 29. listopadu

tradičních 21:15

ZS Neratovice

 

Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?

 

ihcbohemians(a)email.cz

 

logo_praha10
M? PRAHA 10

logo_buldoci_neratovice
HC BULDOCI NERATOVICE

NOVINKY - DALŠÍ EKSKURZE DO ODDÍLOVÉ MINULOSTI

DALŠÍ EKSKURZE DO ODDÍLOVÉ MINULOSTI

 TENTOKRÁT INSPIROVANÁ ZLATÝMI KNIHAMI HOKEJE...

 

... úmyslně v množném čísle, neb publikace s tímto názvem u nás vyšly dvě!!! První ZLATOU KNIHU HOKEJE spatřili na pultech knihkupectví příznivci tohoto sportu již v roce 1978, kdy autorskou dvojici tvořili Karel Gut a Gustav Vlk, podruhé pak v roce 2011, kdy v názvu přibylo slovo LEDNÍHO, jejímž autorem je Miroslav Jenšík. Obě jsou svým způsobem vynikající, byť 33 let vzájemného odstupu se nemohlo nepodepsat nejen na grafice a výpravnosti, v níž ta modernější má nesporně navrch. Každá je pojatá výrazně jinak a ta Jenšíkova si více všímá zahraničí a především je nedocenitelná pokud jde o nahlédnutí do vývoje výstroje a především proměn pravidel. No, mě je možná bližší ta starší, je pojatá více chronologicky, tak nějak ročenkově, a v neposlední řadě zmiňuje i existenci hokejistů Bohemians, sice nejspíše jen třikrát (co si pamatuji) a jen letmo -- ta Jenšíkova jen jednou, sice se mu tam ledoví klokani dostali dokonce i do podtitulku, ale místo vděku jsem tu pocítil spíše zděšení, neb se zde ctihodný a vysoce zásloužilý historik, vzato obrazně, ocitl "v pětimetrovém ofsidu" [v reálu pětiletém], a nadto zcela zbytečně a veskrze hloupě, ale holt prostě není Miller jako Müller...

Začněme však s glosováním té první, starší, už proto, že to tak je lepší chronologicky.

     Zahajme citací ze strany 21, druhého odstavce:

»První schůze přípravného výboru Svazu ledního hokeje se konala 6. listopadu 1908 v kavárně u Karla IV. a zúčastili se jí ... .... ..... .... ..., za AFK Vršovice Hatina a Rombald ... .... ..... .... ... a svolána ustavující valní hromada svazu  na 11. prosince do restaurace Platýz. Sešlo se na ní 12 klubů...«

     Nu, přiznejme, že mezi tímto tuctem klubů žádní prapředci Bohemky již nebyli, byť nevíme proč, a za zakládající členy svazu se tedy Vršoviští považovat nemohou.* Nicméně již ta předchozí informace o účasti na přípravném výboru jasně dokládá, že zelenobílí s ledním hokejem min. laškovali již dlouho předlouho před rokem 1916, kdy si klub datuje založení oddílu ledního hokeje. Jaký to rozdíl oproti jiným klubům, kde za nárokují počítání dlouhověkosti doslova od prvního honění šišky větví, a často ani ne v klubu, ale toliko v dané lokalitě...

     A není to zdaleka jediný hodnověrný důkaz o hokejových aktivitách již dlouho před rokem 1916, vezměme třeba jen "Footballový Almanach" vyšlý v lednu roku 1907 a sestavovaný z klubových podkladů již na podzim předchozího roku, kde u AFK Vršovice stojí:

»Klub čítá nyní 86 členů a disponuje čtyřmi mužstvy footballovými, JEDNÍM HOCKEYOVÝM a pěstuje mimo to i lehkou atletiku...«

     Bylo by toho více, ale kdo snad pochybuje, že již tehdy zelenobílí dováděli i na ledě, nejmenší pochyby nemůže být po této citaci ze "Sportu a her" z prosince 1907:

»Hockey na ledě hodlají letos hráti vedle osvědčených již mužstev v A.C. Sparta, která jest držitelem poháru Sportu a Her a mistrovství, S.K. Slavia, P.K.C. Ruch a S.K. Čechie v Karlíně, Novoměstský S.K. a A.F.K. Vršovice. Není pochybnosti, že čím footbal jest v zimě Angličanům, tím u nás, kdy teploměr klesne pod nullu, stává se hockey na ledě. Skutečný zimní král!«  

     V téže tiskovině pak dokonce již v listopadu 1905 tehdejší jednatel S.K. Kotva (Vršovice), Josef Procházka, avizuje ukončení podzimní fotbalové sezóny a deklaruje, že členové kroužku se v zimě budou zabývat hokejem... Zda zabývali či ne, asi nedoložíme, ale pan jednatel byl mezi těmi, kdo tu "změnili firmu" a týž post zastával i v počátcích A.F.K. Vršovice. Za zakládající členy vršovického klubu pak můžeme považovat i Hatinu a Rombalda, za což zase vděčíme tzv. "Protokolární knize A.F.K.", kde (František) Hatina je již 27. května 1906 uveden na prezenční listině výboru a figuruje zde opakovaně i Václav Rombald, byť zprvu převážně jako hříšník (jednou je kárán za nedostavení se k fotbalovému zápasu, pak za neplacení příspěvků), ale asi se dal do latě a později patřil k oporám týmu, nebo alespoň jsem jej do roku 1914 několikrát doložil v sestavě či mezi střelci. Oba pak figurují i v prvním klubovém Almanachu k 20. výročí, kde jsou žel uvedeni mezi těmi, kdo se této slávy nedožili, a oprávněně můžeme dedukovat, že nejspíše patřili mezi masu obětí hektakomb Velké války...

     Přesto právě uprostřed této světové války se A.F.K. Vršovice oficiálně zapojují do hokejového hnutí, byť v rozporu s tradičními představami o založení oddílu ledního hokeje, lze v tomto období doložit toliko zápolení na škváře či antuce v tzv. pozemním bandy. Každopádně rok 1916 považuji kromě vzniku klubového hokejového odboru odůvodněně i za letopočet vstupu do svazu, byť žádný pádný důkaz jsem dosud nezískal. Je to jen logické, neb na podzim 1916 již zelenobílí oficiálně hrají s nejlepšími, i když ne na ledě, a již záhy po vzniku Republiky se A.F.K. Vršovice jistě ne neoprávněně chlubí, že klub patří již ke čtyřem "Československým ústředím", fotbalovému, oběma atletickým (lehké i těžké, tj. vzpírání, zápasení, apod.) a také hokejovému!!!

     Přesto musí Bohemka do Svazu vstoupit ještě jednou, to po té co pro organizační a kompetenční neshody ve staré organizaci, jež formálně zastřešovala nejen hockey s puckem (destičkou), ale i lední i pozemní bandy, jakož i klasický pozemní hokej s 11 hráči, došlo k secesi "kanaďanů", jež se odštěpili a založili na podzim roku 1928 svaz vlastní a již výlučně zaměřený na jedinou formu tohoto sportu. Mezi 45 ustavujícími kluby Bohemka znovu nefiguruje a jistě právem, neb její mužstva sklízí úspěchy v pozemním bandy, a pokud hraje i lední, kanadu doposud určitě ne. Nicméně již rok na to Bohemka do Československého svazu kanadského hokeje vstupuje, po datu doposud sice patrám marně, ale interní klubové materiály praví, že zelenobílí byli zaregistrováni jako 33. oddíl v Čechách, a my tedy můžeme říci sedmý dodatečný, neb již v základu kanadských separatistů byl zaevidován tucet klubů z Prahy a 14 z českého venkova; s Moravany bylo zakládajících členů už třicetosm...

     Zatímco tým z roku 1916 vznikl nejspíše ze zájemců uvnitř klubu, zde se z výpovědí pamětníků zdá, že tu slavný klubový pantáta Jan Honejsek [jako kontakt na klubové hokejisty byl v tisku inzerován již onoho pro český svaz památného roku 1908] cíleně zalanařil i mezi členy zaniklé České sportovní společnosti (ČSS), a u zrodu zelenobílé kanady stáli jako poradci i písecký Kodýtek, tehdy hráč Slavie, či sparťan Reisenzahn, zmíněný v minulém příspěvku, jež byl 21. prosince 1929 uveden v "Českém slově" jako první oddílový trainer. Každopádně již v lednu 1930 nalezli ledoví klokani odvahu přihlásit se do premiérového ročníku župního mistrovství (jako základního kola šampionátu celostátního), a třebaže se z programu soutěže odehrál jen zlomek, los zelenobílým přál natolik, že se 12. února stali úplně prvním soutěžním soupeřem slavného a již i mezinárodně proslulého L.T.C. Praha, byť i za tuto čest zaplatili pětadvaceti obdrženými brankami, avšak i tak to byl úspěch, když sami také dokázali alespoň jednou kontrovat...

     ... ale zpět do výročního roku 1916, konkrétně do poloviny října, kdy byli klokani sice taky biti vyšehradskými Viktoriány, leč je to nejstarší doložený oficiální klubový hokejový zápas (předchozí byly patrně považovány za tréninkové), ale to by nebylo tak podstatné, kdybychom tu nedoložili i nejstarší známou sestavu -- co na tom, že jednoznačně šlo o hokej na škváře odehraný v areálu starého Dolíčku...  

Holz,  Siřínek, Hejzl,  Rybář,  Kapoun, Černohous, Pazdera.  

 

Druhým odkazem první Zlaté knihy a prvním na kanadské ledové klokany je vlastně jen tabulka finálového turnaje Dorostenecké ligy 62/63:

1.

Motorlet Praha

6

5

0

1

31

:

13

10

2.

Č.K.D. Praha

6

5

0

1

32

:

29

10

3.

Bratislava (Slovan)

6

1

0

5

31

:

34

  2

4.

Havlíčkův Brod (Jiskra)

6

1

0

5

16

:

34

  2

... byť - pravda - ještě je tam uvedeno, že soutěž měla nejlepšího střelce v Brdičkovi z Motorletu a Kochtovi z ČKD Praha.

     Pokud autoři mysleli včetně dvacetikolového základu, kde zelenobílí za sebou nechali VTŽ Chomutov, Sp. Mladá Boleslav, CHZ Litvínov, Sp. Hradec Králové (nejvyšší výhra 15:0) a SONP Kladno (nejvyšší výhra 16:1) -- pak ovšem měl klokaní kanonýr vrchovatou smůlu, že jeden ze zápasů ČKD s "Chezou" zůstal nesehrán a byl zkontumován. Jiří Kochta byl každopádně nepochybně výjimečný a exelentní střelec, uvažme, že jen v šesti zápasech následného finálového turnaje docílil 13 branek, přičemž jen v domácím zápase se Slovanem skóroval 4×!!!

     Každopádně mistrovský titul v kanadském hokeji a ledoví klokani, toto spojení si asi nikdo nedokáže představit, přesto v předjaří roku 1963 k tomu vskutku nebylo až tak daleko... -- přitom ještě paradoxněji ještě i na jaře roku 1962 by se takové vizi každý upřímně vysmál, neb věci se měly tak, že dorost Spartaku Stalingrad v předchozí sezóně nečekaně spadl z nejvyšší pražské třídy a teprve na podzim tohoto roku se měl dohrávat kvalifikační turnaj, jež měl potvrdit návrat zelenobílých alespoň mezi městskou elitu; leč ten nakonec byl už zbytečný...

     Za největší úspěch zelenobílého hokeje vlastně vděčíme shodě náhod a obratné klubové diplomacii. V sezóně 1961/62 získal mládežnický přebornický titul velice nečekaně tým Slavoje Praha, a ještě překvapivěji pak uspěl i v kvalifikačním turnaji o teprve nedávno vytvořenou dorosteneckou ligu. Po hráčské stránce by modrobílí snad nebyli v soutěži jen do počtu, ale na více než boj o udržení si asi nevěřili a vyděsila je pravděpodobně především ekonomická stránka, neb i tehdy tento sport stál spousty peněz. Kdo a jak dal impulz k námluvám se Stalingradem jsem se nedopídil, ale došlo k fůzi hokejových oddílů a do nejvyšší soutěže tak v následující sezóně vstupoval kombinovaný tým již pod hlavičkou ČKD Praha. Ani ten asi neměl zprvu příliš vysoké ambice a i když začal dvěma výhrami zpočátku se ohlížel spíše za sebe, ale když s dalšími získanými body hrozba sestupu pominula, mohl se záhy soustředit na fantastickou stíhací jízdu za chomutovskými válcíři, jež týmu díky 100% úspěšnosti v druhé polovině soutěže vynesla senzační prvenství...!

     Zatím tedy jen v jedné ze čtyř základních skupin, ale již postup nováčka soutěže do finále byl nebývalý šok!!! Asi větší než poslední místo Kladenských, loni ve skupině prvních, a naprosté propadnutí zástupců Moravy ve skupinách C a D, jež tak klokani v nadstavbě nepotkali...

     Finálové boje zahájili zelenobílí v Havlíčkově Brodě a vysoce favorizovaná domácí Jiskra celý zápas vedla, za stavu 4:2 dokonce již o dva, ale nakonec hosté nejenže počtvrté vyrovnali, ale v závěru strhli výhru šestou brankou na svou stranu. Úspěch na ledě mistrovského celku ze sezóny 60/61 byl další senzací a pražská odveta s týmem z Vysočiny pak už byla mnohem hladší záležitostí a konečné skóre 5:2 již kynulo zelenobílým takřka jistým bronzem. A překvapením nebyl konec, neb ze Štvanice po prohře 5:6 odjížděl s prázdnou i bratislavský Slovan, jenž domácí pustil do čtyřbrankového trháku a pak belasí ztrátu sice mocně a usilovně dotahovali, ale nakonec neúspěšně. Do prvního zápasu s Motorletem tak šli klokani bez ztráty bodu a náhle hráli o titul, nejen obrazně, ale fakticky. Jenže nervozita dělala své, Jinoničtí prý lacině získali dvoubrankový náskok a ten rutinérsky udržovali, avšak Štvanice viděla strhující stíhačku v níž zelenobílí v závěrečné části srovnali na 3:3. Zdálo se, že zápas dokonce otočí, ale pak zelenobílí neubránili oslabení a závěr zápasu odehráli v křeči z níž vzešla nezaslouženě krutá prohra 3:7. Sen o zlatu se rozplýval, ale v Bratislavě se odehrálo další drama se šťastným koncem, když hosté po první třetině vedli 6:4, stihli prohrávat, jenže nakonec dva body od Dunaje za výhru 9:8 putovaly k Vltavě. To již znamenalo 100% jistotu stříbra a v odvetě s Motorletem nebylo co ztratit. K zázraku v podobě výhry o čtyři a více branek prý scházelo jediné, a to ne podle stranických pamětníků, ale dobového tisku, aby klokani létající po ledě jak motorové myši proměnili své obrovské šance, žel v první třetině neskórovali ani jedinou, v druhé pak sice již dvakrát (oba úspěchy dosáhl M. Kuneš), ale to bylo stále málo a v závěrečné části už hra va banque nakonec místo zvýšení vedení vedla k srovnání skóre. O titulu již nebylo pochyb, ale klokani nerezignovali, ještě jednou zmobilizovali síly a v poslední minutě Jiřím Kochtou zbavili Motorlet alespoň nimbu neporazitelnosti...

     A vítězná sestava?!? Žel jsem ji nikde nedohledal, ale Ti kdo svedli neméně heroický první souboj s budoucími mistry byli tito:

Hoznourek (Šperl) --

Láf, Schütz, Štefan, Kuneš --

David, Kochta, Kverka - Christelbauer, Schovánek, Müller - Bartík, Hrdina, Švejda --

trenéři Ledvina a Lánský

Modře jsou zde uvedeni Ti mládenci, které ČKD Praha přinesl do vínku Slavoj...

... a jelikož k fůzi došlo i v ostatních věkových kategoriích, a Slavoj měl opravdu dobrou líheň, klokani toho roku byli nečekaně skvělí i v žákovské kategorii, kde svou mistrovskou soutěž pravděpodobně i vyhráli, pokud byla tedy řádně dohrána, neb např. Dynamo (Slavii) porazili 8:0, Motorlet 4:2 a v době posezónního bilancování, jsem nalezl informaci, že s jediným zaváháním klokáňata suverénně vedla tabulku, leč soutěž tehdy ještě nebyla oficiálně ukončena a žádný konečný verdikt jsem nikde ke své lítosti nedohledal...

     Ale vrcholně úspěšní byli zelenobílí i mimo Prahu, když například na turnaji v Karlových Varech podlehli až ve finále Litvínovu, v Litvínově pak v konkurenci deseti týmů dokonce vyhráli, když v rozhodujícím zápase porazili Chomutov - žel oficiální republikové mistrovství tehdy ještě neexistovalo...

 

Tak jako ve všech jiných publikacích byl i zde nejžhavějším klokaním želízkem JIŘÍ KOCHTA, jež to v zelenobílém dresu dotáhl od žákovského trivia po druholigovou soutěž dospělých, což se prostě nedá pominout, ale to je tak maximum co se kde o mladí tohoto útočníka dozvíme a první publikace tu není vyjímkou...

     My můžeme doplnit informace ze vzpomínek Jiřího otce, Stanislava Kochty, že se budoucí mistr světa narodil svým rodičům až jako třetí potomek 11. října 1946, ale byl prvním synem, v něj již snad ani nedoufal. Na šlajfkách začal jezdit kolem šestého roku věku v Heroldových sadech a když nádavkem o Vánocích dostal hokejku a puk byl štěstím bez sebe. Jenže ještě do 11 let válel převážně jen na malém plácku nad kostelem sv. Václava blízko tehdejšího bydliště v Maďarské ulici. Již tehdy byl sice členem nejslavnější vršovické TJ, jenže jako házenkář, ale hokej občas hrál i naproti Dannerovu stadionu na hřišti DTJ, což by mohlo být bývalé přírodní kluziště Bohemky na tenisových kurtech u Voláka, kde svého času hostovali i LTC, ČLTK či Sparta. Zde jej v akci viděl tehdejší trenér zelenobílých žáků Josef Lánský a pozval Jiřího na Štvanici na řádný trénink na regulérním ZS... -- ... otec vzpomínal jak jeho syn nebyl přijat svými spoluhráči s nadšením, že prý ani neumí pořádně bruslit, ale stačilo pár týdnů a Jiří dal tři branky při výhře zelenobílých (4:2, či 4:3) nad favorizovanou Tatrou Smíchov a kouč Lánský mohl ostatním vmést, že jim vyhrál zápas kluk, co ani bruslit pořádně neumí, a jenž byl původně týmem uklizen do obrany.

     Jenže Jiří byl rozený kanonýr a ještě v dorostu měl jeden čas průměr pět vstřelených branek na zápas a Stanislav Kochta takto vzpomínal na jeden z klíčových zápasů, jež ČKD poslali do finále již výše glosovaného mistrovství:

    »Ze všech zápasů "venku" se nejvíce pamatuji na ten v Chomutově, kdy se rozhodovalo o vítězi ligové skupiny. Naši kluci tehdy porazili favorizovaný a sebevědomý Chomutov 6:2. Čtyři branky dal Jirka, zbývající Láf. Po zápase Honza Láf radostí bez sebe křičel na celý stadion: "Jsme první a poletíme do Bratislavy." Pan Lánský a pan Ledvina děkovali chlapcům se slzami v očích. Nechci přehánět, ale Jirka tehdy zahrál vynikající hru. Od toho zápasu jsem začal věřit, že v klukovi vskutku něco je, co z něho udělá výborného hráče. Stal se z něj postrach soupeřů a jeho přítomnost na ledě byla znát...«

 

Stanislav Kochta pak pokračoval tím, co tu na str. 525 vyzdvihl ve své publikaci i pan Miroslav Jenšík [Bravo!!!], neboť tu připomněl následnou a všeobecně velice málo známou skutečnost, že se naše největší hvězda reprezentantem stala již jako klokan, byť i prozatím jen v kategorii dorostenecké...

     To co na klubové úrovni bylo již vcelku zaběhlé (liga u nás hraje od sezóny 58/59) na národní úrovni mělo oficiální premiéru vskutku až za šest let v prosinci roku 1964, právě v době, kdy dorostenecký tým ČKD Praha patřil k nejlepším mužstvům v republice (stříbro ze sezóny 62/63 už bylo výše uvedeno, v dalších dvou sezónách končili zelenobílí ve skupině druzí...) a tak z těchto hráčů byli povoláni i do juniorského nároďáku, což je něco což se již nemělo nikdy opakovat... Snad i proto pan Jenšík nazval kapitolku o historické premiéře [28. prosince] v zápase Československo - Švédsko 8:6 (5:5,2:1,1:0) poněkud překvapivě DVA OD KLOKANŮ, ačkoliv jiné týmy tam měly hráčů stejně (Jihlava, Budějovice), ba i více (Motorlet)!!!

     Klokan Jiří Kochta byl nesporně asi největší osobností této mezistátní premiéry, časopis Kopaná-Hokej [2/65] výslovně uvádí, že byl odměněn kamerou Admira (typ 8), a byl autorem tří branek podle pana Jenšíka, pěti branek, dle jeho otce. Jiří Kochta však dle denního tisku tehdy vstřelil buď dvě, nebo čtyři reprezentační branky, to proto, že 30. prosince se shodní soupeři střetli znovu, tentokrát s na branky chudším výsledkem 4:1 (1:0,1:0,2:1) - dravý klokan pak nejenže skóroval v obou zápasech (což dokázal i výše již uvedený Jiří Brdička), ale zelenobílý Švédobijec to v obou dokázal hned dvakrát, což v prvém klání povedlo ještě Horešovskému, ale ten v druhém již žádný nepřidal! Pokud jde o mladého Kochtu, z modreního pohledu by Jiří vskutku třetí branky v prvém duelu možná i dosáhl, a jeho otec to tak asi také viděl, jenže tehdy ještě existovaly "vlastní branky soupeře", a kdo fatální závar způsobil se do statistik jako střelecký úspěch nezanášelo...

     Rozpor v počtu dosažených branek i fakt, že se 28. prosince s mladými Švédy nehrálo ani náhodou na Štvanici, ale ve východočeských Pardubicích (odveta pak v holešovické Sportovní hale), by snad šel ještě pominout, jenže pan Jenšík vysloveně nešťastně pokračuje na str. 256 závorkou: (Do dějin se zapíše - jen trochu jinak - také Kochtův "flígl" z klubu i z dorosteneckého výběru Petr Miller. V listopadu 1989 přivede na Václavské náměstí na podporu demonstrantů kováky z ČKD a přispěje tím k rozhodujícímu zvratu situace. Jen o něco později se stane jedním z polistopadových ministrů.) -- zde však autor úplně zbytečně vyjel na přespříliš tenký led a doslova se jím propadl, neb má-li být tento muž tím druhým klokanem tak je tu rázem zcela vedle...

     Nyní je jasné, že tu autorovi ani tak nešlo o klokany, jako o polistopadového, "Čalfova", tehdy ještě československého, ministra práce a sociálních věcí. Jenže Petr MILLER - alespoň co vím - nikdy ledovým klokanem nebyl i když nesporně svého času závodně hokej hrál... -- jenže NE za tehdejší Kochtovo ČKD Praha, či snad ještě nedávný Spartak Stalingrad, tedy dobově zašifrovanou Bohemku, nýbrž za Tatru Smíchov (volného pokračovatele LTC), jejíž hokejový odbor na podzim 1964 už splynul s Dynamem, jež se opět stávalo Slavií. Především však Petru Millerovi nebylo v prosinci čtyřiašedesátého osmnáct, ale 27. července tohoto roku dovršil již třiadvacet let, čímž byl o plných pět let starší než Jiří Kochta, a to už samo o sobě již vcelku dostatečně znemožňuje, aby pospolu hráli v jakémkoli mládežnickém výběru?!?

     Přesto v tehdejším dorosteneckém reprezentačním výběru vskutku druhý klokan byl a spolu s Václavem Maříkem tvořil Kochtovu údernou lajnu. Nebyl to však později mnohem známější a dodnes v hokeji aktivní Miroslav Kuneš, ale Vladimír MÜLLER, což páně Jenšíkův omyl poněkud vysvětluje, byť ne zcela omlouvá. Tento hráč přišel mezi klokany po fůzí Spartaku Stalingrad s tehdy výborným týmem Slavoje Praha ze Slavie, jež si na ligu musela ještě pár let počkat... Ten po třech letech strávených v zelenobílém dresu (oba reprezentanti již v sezóně 64/65 spíše než za dorost hráli za prvý tým a Kochta dal 20 druholigových branek, Müller 15; oba však většinu až po reprezentační premiéře) roku 1965 narukoval a naši nejvyšší soutěž si časem zahrál za Duklu Jihlava, Teslu Pardubice i Spartu Praha, ba dokonce si jednou navlékl i seniorský reprezentační dres, byť i poněkud kuriózně...

Středa 12. března 1969, ZS Pardubice - přátelské utkání:
ČESKOSLOVENSKO – SPOJENÉ STÁTY   6:1  (3:0, 1:0, 2:1).
Branky ČSSR: V. Martinec 2, Mařík 2, B. Šťastný, Jiří Novák. Rozhodčí: Keller (Švýc.), Ehrenberger (NSR). Vyloučení: 1:4. Diváci: 6000.
Československo: Holeček (Crha) – B. Čermák, Vohralík, J. Vinš, Zelenický, Kohout – Ebermann, Mařík, Vorlíček – V. Martinec, Jiří Novák, B. Šťastný – Pártl, Brdička, PalečekVladimír Müller.

... pravda působí zde trochu nadpočetně, ale ještě zamotanější jsou okolnosti jak a proč byl tehdy do repre. vůbec povolán, což lze snadno dohledat na webu, zadáte-li googlu př. heslo »Zapomenutý reprezentant Vladimír Müller« -- zajímavé je to pro nás klubisty však primárně tím, jak tu v několika odstavcích vzpomíná i na Bohemku a zejména na jakýsi tehdejší osobní patronát Vladimíra Zábrodského...

Tento článek zatím nebyl komentován.

Přidat komentář:

Musíš být přihlášen!